A nestačí jen BÝT?

Poslední dobou se čím dál častěji sama sebe ptám...Co se to kolem sakra děje? Kam všichni tak spěchají? Copak se konají nějaké závody? Něco jsem promeškala? Vypadá to, že hlavním cílem v životě je, co nejrychleji prolítnout až na konec. Práce, děti do školy, večer únava a postel. Takhle má vypadat život v kostce? Nebo je to jen moje vnitřní realita, jejíž optikou se dívám na svět?

Čím dál tím, víc se mluví o duševních nemocech, o pocitu vyhoření o depresích. Upřímně? Nedivím se ani trošku. Položili jsme si vůbec někdy otázku, co tu sakra všichni děláme? Proč děláme, co děláme a jestli to má smysl? 

Přijde mi, že hlavní problém tkví v tom, že žijeme v přesvědčení, že se musíme něčím stát. Že nestačí jen být. To je málo. Je potřeba mít tituly, je potřeba mít, co nejdelší název pracovní pozice, které nikdo nerozumí. Hlavně se někým staňte, aby vás přijala společnost, abyste byli v očích druhých důležití, aby vás oceňovali. Takže cílem, který nám předkládá společnost je, stát se někým pro druhé. 

Tím se vracím na začátek k otázce co se to kolem děje? Děje se to, že se naše přirozené já, to kým jsme, snaží napasovat do boxu s nápisem společnost. A to prostě bolí. Není to přirozené, ani pohodlné. Je to přesně ten pocit, když nejsme ve své kůži. Cena za ztrátu vlastní přirozenost je velká. Je to život v poutech, život, kdy máte všechny hlasy světa v hlavě, kdy sami nevíte, jestli doprava nebo doleva,. Bolí to fyzicky i psychicky. 

Neříkám, abychom začali vše bojkotovat a odstěhovali se ze společnosti někam do pustiny. Ale spíš se pojďme zastavit. A zkusme chvíli v klidu, sami za sebe zjistit, kdo vlastně jsme.