Dovolme si hodit všechno za hlavu
V podstatě od dětství přemýšlím o tom, proč tu jsme. Proč jsme se narodili, jak máme vlastně život naplnit a proč máme zemřít. Jaký má tohle všechno smysl? Po načtení mnoha a mnoha psychologických a duchovních knih, poslouchání všech možných duchovních a vzdělaných lidí jsem došla k uvědomění, že když nevíme, proč jsme tu, tak přeci nemůžeme ani vědět, zda to, co děláme, děláme správně a je to přesně ten způsob života, jaký máme žít. Nebo to někdo z vás ví? Ano, můžete něčemu věřit, něco vnitřně prožít, ale stoprocentní jistotu prostě nemá nikdo.
Po mnoha letech bádání o smyslu života je můj závěr tedy takový, že když nevíme, proč tu jsme, a zda to, co děláme je správně, je všechno jedno. Ale tady pozor :-) Pokud jen tak mávnu rukou a řeknu, mě už je všechno jedno, kašlu na to a rezignuji, tzn. že nebudu žít, budu jen ležet, nepracovat, jíst a nudit se, pak je toto mávnutí rozhodnutím MYSLI. Tedy našich programů. Prostě jste již unavení a rezignujete na život. I z tohoto momentu je možné činit velké věci a zvednout se, ale chvíli to možná potrvá. Já mluvím o stavu, kdy předáte svůj život samotnému ŽIVOTU. Ne nezní to ezotericky, ani nijak duchovně. Dejte tomu šanci a zamyslete se na chvíli. Narodili jste se, ani nevíte proč, už samotné zrození je poměrně velký zázrak. Dostanete tělo, které funguje, jako neuvěřitelně propojený stroj, kde se vše děje téměř samo, taky jste si ho nevybrali nebo dokonce nevyrobili. No a nakonec jste součástí přírody, kde je také vše neuvěřitelně a do detailu propojené.
A najednou do tohoto zázraku propojenosti vstoupí mysl :-) Začne vše zpochybňovat, začne neustále žvanit, nabírá další a další programy, které vznikají díky výchově a společnosti, ve které žijete. Začínáte se vzdalovat zázraku zrození a zmocní se vás mysl a pokud žijete nevědomě, pak si s vámi dělá, co chce. Kolikrát jste se přistihli v nějaké situaci, kdy říkáte sami sobě, jak jste to mohli dopustit, nebo že jste na místě, kde ani nechcete být. Je to jednoduché, dostala vás tam vaše vlastní mysl, vaše podmíněnost, společnost a hluk davu.
Můžu to trošku připodobnit k Adamovi a Evě (ano to je ten jeden jediný příběh, který známe všichni :-) ). Představuji si to jako bychom opravdu byli v Rajské zahradě a věděli jsme, že nesmíme věřit hadovi a kousnout si do jablka ze stromu dobrého a zlého. To jablko je naše mysl. Díky kousnutí do jablka, jsme spustili naší mysl a zapomněli jsme kým jsme. A tak jdeme světem a pořád se někým chceme stát, k někomu patřit, něco mít, protože jsme zapomněli, že jsme vším.
Když si dovolíme povolit se, uvolnit se a DŮVĚŘOVAT, že ta energie, síla, Bůh, jakkoli to chceme nazývat, stvořilo tento neuvěřitelný svět, nás, přírodu, vesmír, tedy vše, co funguje jako perfektní stroj, pak bychom si konečně mohli odpočinout. Stačí si možná pro tentokrát říct: "Ať si mysl myslí, co chce, tentokrát je mi to jedno, jsem tady a teď, nevím, co je dobré a špatné, nevím nic. Vím jen, že jsem tady a bude jak bude. Je mi to jedno. Všechno nějak dopadne." Uvolníte se. Mysl necháte mluvit, ale jen jí pozorujete, nezapojujete se. Klidně můžete začít jen s minutou, potom s pěti a postupně to můžete prodlužovat. Mysl je mocná, bude se vás snažit ukořistit a čím víc budete vědomější, tím víc si toho budete všímat a budete cítit, do jaké pasti vás dostává. Na druhou stranu, když se od ní takto oddělíte a zjistíte, že nejste mysl, že jste od ní odpojená, pak může přijít úleva a postupné odevzdání všeho, co nesete na zádech.
Máte batoh plný programů z dětství, dospívání, dospělosti, máte tam tisíce hlasů různých lidí. A pod touto tíhou a hlukem neslyšíte sebe. Proto trpíte. Protože jste na cestě ztratili ten nejdůležitější hlas. VÁŠ HLAS. Dovolte si prosím na chvíli hodit všechno za hlavu a důvěřujte, že to, co stvořilo nejen vás, ale i přírodu a vůbec celý tento svět se o vás postará. Zkuste to aspoň jednou, jen na chvilku.
S láskou
Lenka
Komentáře
Okomentovat