Dovolme si hodit všechno za hlavu
Myšlenky, strachy, obavy, musím, měla bych, jsem dost dobrá, to nedokážu, uf to už je moc...a pořád dokola. Každý den od momentu, kdy ráno otevřete oči, po usnutí. V podstatě od dětství přemýšlím o tom, proč tu jsme. Proč jsme se narodili, jak máme vlastně život naplnit a proč máme zemřít. Jaký má tohle všechno smysl? Po načtení mnoha a mnoha psychologických a duchovních knih, poslouchání všech možných duchovních a vzdělaných lidí jsem došla k uvědomění, že když nevíme, proč jsme tu, tak přeci nemůžeme ani vědět, zda to, co děláme, děláme správně a je to přesně ten způsob života, jaký máme žít. Nebo to někdo z vás ví? Ano, můžete něčemu věřit, něco vnitřně prožít, ale stoprocentní jistotu prostě nemá nikdo. Po mnoha letech bádání o smyslu života je můj závěr tedy takový, že když nevíme, proč tu jsme, a zda to, co děláme je správně, je všechno jedno. Ale tady pozor :
